29.1.2018

Není to tak dávno, co na mě na Facebooku vyskočila diskuze mezi mými nejmenovanými známými. Jeden z nich zrovna přidával časy svých nočních jízd s autobusem. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby onen kamarád nebyl vysokoškolský učitel s doktorátem. Jiný známý v diskuzi pod příspěvkem se podivoval, proč jen to dělá. Proč má zapotřebí po nocích jezdit jako „hloupý autobusák“.

Dostalo se mu odpovědi, že důvodem je přece plnění dětského snu. Na to ten druhý odvětil, že jeho snem bylo stát se strojvedoucím, ale nemůže si ho plnit. Musí přece chodit do práce, aby vydělával a platil dluhy.

Nemůžeme si tedy plnit své sny? Musíme chodit do práce jen proto, abychom svůj čas směňovali za peníze, kterými splácíme své účty? Copak nelze mít práci, která nám dává smysl? A co víc – nejde mít práci, která nás baví?

Zajeté dráhy stereotypů

Většina z nás si odpoví, jak by to bylo krásné, kdybychom mohli dělat to, co nás skutečně baví, naplňuje a ještě by nás to slušně uživilo. Ale nejde to. Proč? Protože nám to říkali. Už od dětství. Ve škole. Povídali nám to rodiče, prarodiče… Slyšeli jsme to v televizi, na ulici, u sousedů přes ulici…

„Musíš studovat, pak jít pracovat, moc nestřídat zaměstnání, založit rodinu, pořídit si hypotéku, platit ji, pracovat, mít druhé dítě, vzít si leasing na auto…“ Jojo, tak nějak to známe. Toto je a bylo nám vtloukáno do hlavy jako klasický, potažmo jediný správný model života.

Není na tom nic špatného, pokud to tak člověku vyhovuje. Například moje maminka byla učitelkou a teď se v důchodu stará o vnoučata. Nestěžovala si na svou práci. Nevadila jí ani role ženy, která se starala o celou domácnost. Naplňovalo ji to. Mnohem horší, nebo spíše smutnější je situace, kdy někdo běží po dráze „cizího života“. Necítí se spokojený. Dělá vše zautomatizovaně, protože jakoby „musí“. Žije jenom napůl. Dělá svou práci jen a pouze pro ty peníze.

Proč tedy nevystoupí z rozjetého vlaku? Má strach. Ano, právě obava z neznámého, strach vystoupit z důvěrně poznaného stylu života nás drží v zajetých kolejích a naší komfortní zóně. Kdo na to ale doplatí? My sami. To my žijeme náš život – nikdo jiný to za nás neudělá. „Každej sám svýho štěstí strůjce. Každej sám svýho dortu krůjce.“ Přesně tato slova zpívají Chinaski v písni Strojvůdce.Každý může dělat to, co ho baví

Není to klišé. Sama jsem tomu dříve nevěřila, resp. spíše jsem o tom nepřemýšlela. Šla jsem s davem. Ale nebyla jsem spokojená. Nakonec jsem sebrala odvahu, odjela pracovat do ciziny a po čase i tam dala výpověď. Následovalo cestování a přemýšlení, kam se vrtnout dál. Opět se nabízela možnost jít do dobře placených míst v korporátu a mít ty své životní pseudojistoty. Žít dál v práci, která mě ale nenaplňovala. Začínala pro mě v 7 a končila zavřením dveří kanceláře. Neudělala jsem to a jsem za to dnes vděčná.

Můžete udělat to samé. Uživit se dnes dá vším, co vás jen napadne. Mezer na trhu je dost, nebo se dají vytvořit. Chcete malovat? Malujte. Nebo rádi pečete cukroví? Dělejte to. Důležitým prvním (a vlastně i posledním) krokem ke každé změně je uvědomit si problém. Přiznat si, že možná právě jedete život jenom na půl plynu, a navíc s pěkně nekvalitním palivem. A přijít na to, co vás v životě skutečně naplňuje a těší.

Až na to přijdete, rozhlédněte se. Kolem nás dennodenně krouží hromada příležitostí. Stačí je pouze uchopit. A právě digitalizace dnešní doby nám nahrává. Online svět nabízí nejenom pracovní pozice, ale i možnost zviditelnit tu vaši novou profesi. Tu práci, která vám bude dávat smysl a bude vás bavit.

Jste ve svém životě a práci spokojení? Nebo zatím hledáte? Znáte svůj cíl a jdete si za ním? Tisíc lidí, tisíc příběhů. I váš je jedinečný, proto se o něj s námi podělte. Třeba tím někoho motivujete a nakopnete k dalším činům.

Hana Šormová

Neztrácejte čas – začněte hledat.