22.1.2018

Většinou se tady na AirPlus věnujeme odlehčenějším tématům, dnes je ale načase zabrousit do vážnějších sfér. Profesní stránka našich životů totiž není jenom samá legrace, to jistě není třeba zdůrazňovat. Když se to s prací přežene, může lehko sklouznout až do extrémů – jako třeba k nechvalně známému syndromu vyhoření.

Rozhodně čtěte dál, pokud…

Začneme takovým malým testem. Kdy naposledy jste měli pocit, že vás vaše práce skutečně těší? Že za sebou vidíte reálné výsledky a s nadšením pozorujete plody své snahy? Kdy jste ráno vstávali s radostí z toho, že můžete vyrazit do zaměstnání?
Ne, není to utopie. Je to stav, který je (nebo by měl být) normální. Přesto tušíme, že většina z vás teď asi pobaveně zdvihá obočí a marně pátrá v paměti ve snaze vzpomenout si na okamžik, kdy něco takového nastalo. Právě tady je třeba zpozornět. Největší riziko dlouhodobé frustrace z práce totiž spočívá v tom, že přichází plíživě. Nástup syndromu vyhoření často nepozorujeme, příznaky ignorujeme nebo přičítáme jiným důvodům, a najednou – kde se vzal, tu se vzal – je tady.

Když práce nenese ovoce

„Ano, o tom jsem už slyšel. Ale to se mě týkat nemůže, já to s prací přece nepřeháním.“ To je nejčastější fráze, kterou uslyšíte z úst obětí zákeřného civilizačního onemocnění známého jako syndrom vyhoření (z anglického burn-out syndrome). Mýlí se – syndrom vyhoření může postihnout každého zaměstnaného člověka, mladého „zelenáče“ i veterána těsně před důchodem.
Nejčastěji se s ním lze setkat u tzv. pomáhajících profesí (tedy mezi zdravotníky, sociálními pracovníky, psychology, ale třeba i policisty). Tedy všude tam, kde ze sebe člověk dnes a denně vydává maximum, nedostává se mu však adekvátní zpětné vazby a výsledky jeho práce často zůstávají nedoceněny. Pak není divu, že se dřív nebo později taková situace odrazí na psychickém stavu dotyčného. Syndrom vyhoření se však nevyhýbá ani standardním „kancelářským krysám“, jejichž práce na první pohled nepůsobí nijak náročně. Dlouhodobý stres, nedostatek pohybu a především neustálé pochybnosti o smysluplnosti vykonávané činnosti mohou ve skutečnosti vést k závažným potížím.Není jako chřipka

Symptomy, které syndrom vyhoření doprovázejí, jsou velice individuální. Není to choroba, která by se projevovala učebnicovými příznaky jako třeba chřipka – u každého může nabýt různých podob. Jedna společná charakteristika tu však přece jenom je: ztráta zájmu jak o práci, tak o každodenní život, apatie a špatná nálada. K pestré škále psychických projevů se potom přidružují ještě příznaky tělesné, jako jsou potíže se spánkem, nechutenství, náchylnost k onemocněním, případně zvýšení krevního tlaku. Jak bylo uvedeno, takový stav přichází postupně. Počáteční fáze pracovního nadšení je vystřídána pozvolným vystřízlivěním, kterému krátce nato následuje frustrace. Ještě pořád však lze definitivní vyhoření včasným zásahem odvrátit.

Když už je pozdě

Pokud se však zaměstnanec dopracoval tak daleko, že začne uvažovat o sebevraždě, trápí jej úzkostné stavy a utápí se v depresích, je na místě rázné řešení. To by měl do svých rukou vzít nejlépe sám, často toho však není schopen, neboť si klíč ke svému problému neuvědomuje. Zde se proto naskýtá vhodný prostor pro zásah blízkého okolí nemocného. Pozorujete u někoho ze svých kolegů výše zmíněné příznaky? Zkuste si s ním o jeho situaci vážně promluvit. Brát vše na lehkou váhu se může těžce nevyplatit.
Psychologové by mohli vyprávět, právě k nim do ordinací totiž přicházejí frustrovaní lidé bez energie, které je potřeba dát dohromady. Co jim doporučují? V první řadě odpočinek. Dlouhá dovolená, ale ještě lépe úplná výpověď a změna místa. Bez toho je totiž takřka nemožné udělat si pořádek v žebříčku hodnot a hrozí tedy, že se po návratu k původní práci dostaví nepříjemný syndrom znovu, tentokrát ještě v silnější podobě. Všichni, kdo vyhořením prošli a dokázali se opět postavit na vlastní nohy, se shodují na jednom: nestálo to za to. Tak nebuďte dalším z těch, kteří se o tom musejí přesvědčit na vlastní kůži.

Neztrácejte čas – začněte hledat.